Pějme chválu na daňovou konkurenci

O
daňové konkurenci hovoříme tehdy, jestliže stát používá svůj daňový systém za
účelem přilákání kapitálu, obchodních aktivit nebo bohatých lidí z jiných zemí.
Mohl by se tak jednoduše vytvořit „daňový ráj“ s velmi nízkou ( až nulovou) mírou zdanění, ale
systém by mohl obsahovat i jemnější pobídky, jako například daňová zvýhodnění pro
konkrétní podniky, které přesunou svoje aktivity do dané země.

Teorie her nám
říká, že pokud se zemi s nízkým daňovým zatížením podaří přilákat mezinárodní
investice, ostatní státy budou na situaci reagovat, což povede k roztočení
konkurenční spirály daňového snižování z jednoduchého důvodu: země spolu
soutěží o mobilní kapitál.

Jak trh omezuje vládu

Pro přívržence
Misesovy teorie přestavuje každý mechanismus, který vytváří tlak na stát, aby
snížil daně, dobrou zprávu. Častokrát je jediným impulsem pro státní aktivity a
výdaje činnost různých lobistických skupin a politiků, kteří mají zájem na
rozříření státní moci, takže výsledkem je pravý opak. Odtud pramení historický trend
zvyšování daní a cokoli, co napomůže tento trend zvrátit, bude prospěšné.

Ještě
lépe, daňová konkurence je tržním, nikoliv politickým mechanismem jak
omezit daně; účinně vytváří trh pro
vlády, na kterém jsou nuceny spolu soupeřit o „zákazníky“ (ať už firmy nebo jednotlivce).
Konkurence bude mít stejný účinnek na vlády jako má na firmy – budou nuceny chovat se efektivněji a
více vnímat a reagovat na preference svých „zákazníků“. V nejlepším případě by konkurence mohla vyústit ve
skutečnou možnost výběru mezi vládami, kde by různé země nabízely rozdílnou
míru daňového zatížení a státních zásahů tak, jak by to vyhovovalo preferencím
lidí.

Daňová
konkurence nebrání občanům zavést, prostřednictvím volby svých vlád, jakýkoliv
jimi preferovaný daňový systém. Nicméně to znamená, že země budou čelit
následkům svých rozhodnutí, což např. poskytuje obranný mechanismus menšinám,
které se můžou bránit diskriminaci. Konkurence také představuje protiváhu
demokratického deficitu, který je způsoben velmi limitovaným výběrem řešení
problémů, který politici u moci nabízí a který neodpovídá širokému spektru
voličských preferencí. To bohužel činí daňovou konkurenci pro vlády stejně populární,
jako jsou jiné druhy konkurence mezi velkými korporacemi. Jejich obvyklou reakcí
je pak formování kartelů, aby si tak hájily svoje území před bohatnoucími
menšími konkurenty.

Významnou
úlohu hrála daňová konkurence v osmdesátých letech, kdy došlo k uvolnění
kontrol dovozu a kapitálu a mezinárodní trhy (včetně kapitálového a pracovního)
byly očištěny od poválečných restrikcí. Když Velká Británie a Spojené státy
snížily daňová zatížení (především v sedmdesátých letech populární penalizující
daně na kapitál), zvýšená mobilita kapitálu umožnila daňové konkurenci rozšířit
tyto reformy (v různých měrách) po celém světě.

Stejně
tak daly v nedávné době reformy v bývalých komunistických zemích střední Evropy
(v čele s Estonskem a jeho nulovou sazbou daně z příjmů právnických osob a
jednotné sazby daně z příjmů fyzických osob) podnět „staré“ Evropě pro revizi vlastních
daňových systémů.

Touha evropských vlád zvyšovat daně

V reakci
na tuto daňovou konkurenci jsme byli nedávno svědky pokusů zformovat
mezinárodní daňový kartel; všechny byly vedené zeměmi s nejvyšším daňovým
zatížením v Evropské Unii. EU není pouze obchodní seskupení, ale také politický
výtvor založený na údajně sdíleném „sociálním modelu“, což se v posledních letech stalo neskrývaným a
jasným cílem její politiky; jak se Evropská komise nedávno vyjádřila:

Zaprvé,
národní ekonomické a sociální politiky jsou založeny na sdílených hodnotách
jako solidarita a soudržnost, ... dostatečné zdraví a bezpečnost, ... všeobecný
přístup ke vzdělání a lékařské péči ... volba ve prospěch sociálně-tržní
ekonomiky.

Zadruhé,
evropští občané očekávají od státu více než jejich protějšky v Asii
nebo Americe. Veřejný sektor hraje velkou roli, ať už v podobě regulací nebo
vládních výdajů...

Takový
„sociální model“ vyžaduje
vysoké (a jak se zdá stále rostoucí) daně, takže daňová konkurence pro něj
představuje risk; zvyšování daní by znamenalo odliv investic do jiných zemí. EU
chce tudíž zabránit daňové konkurenci, aby mohla udržet vysoké daně a
financovat tak údajné „společné
hodnoty“ svých občanů v podobě státu s vysokou mírou zdanění a regulací.

Ve
skutečnosti není vůbec jasné, zda něco jako „sdílené hodnoty“ skutečně existuje mimo evropskou vládnoucí
skupinu. Starý model sociálního státu s vysokým zdaněním a vysokou mírou
regulace evidentně nesplňuje očekávání podstatné části občanů; způsobuje odliv
pracovních míst do zemí s flexibilnější ekonomikou a vytváří neúnosně vysokou
nezaměstnanost (nyní až 19 milionů v celé EU), zatímco přísné regulace na trhu
práce chrání současné zaměstnance a tak přenáší tíhu nezaměstnanosti na mladé
lidi.

Některé
problémy, se kterými se v současnosti Evropa potýká – a nejde jen o dobře viditelné občanské
nepokoje ve Francii, ale také jevy jako nízká účast ve volbách, nízká
kvalifikovanost mladých lidí (a naopak odliv kvalifikované pracovní síly) - ,
mohou být důkazem toho, že mladá generace odmítá poválečný konsensus.

Politické
garnitury se ovšem obávají změn a jsou odhodlané zachovat současný stav. EU se
tedy stále víc a víc snaží prosadit daňový kartel, aby zachránila svůj
rozpadající se „sociální model“.
Toto chování je velmi vzdálené pozitivnímu přístupu k rozmanitosti
názorů vedoucímu k možnosti volby a konkurence mezi státy.

Útoky EU na daňovou konkurenci

Otázka
zdanění stále více přestává být vnitřním problémem Evropy, ale stává se
záležitostí celosvětovou. V globálním světě bude každý efektivní daňový kartel
muset mít mezinárodní rozměr; nemá smysl, aby vlády evropských států
likvidovaly daňovou konkurenci uvnitř EU, když za jejími hranicemi stále
existují jurisdikce s nízkým daňovým zatížením. V posledních letech jsme proto
byli svědky opakujících se pokusů evropských vlád uvalit svůj zastaralý model
na ostatní země světa.

Nejznámějším
pokusem evropských vlád podpořit své zkomírající daňové systémy byla kampaň
OECD směřovaná na jurisdikce s nízkými daněmi. OECD akceptovala (teoreticky)
výhody plynoucí z daňové konkurence jako jsou nízké daně a efektivnější vládní
byrokracie, ale pokusila se ji oslabit pomocí zákazu tzv. „škodlivé“ daňové konkurence (která se zdála
být definována jako každá daňová konkurence, která je efektivní). Pomocí sankcí
pro ty, kteří se nepodvolí, nutila nečleny, aby upravili své daňové systémy.

EU ovšem
paralelně rozjela i další akce. Podle Směrnice o daních z úspor z roku 2005
(Savings Tax Directive) budou všechny úrokové platby pro residenty EU podrobeny
minimální dani (zpočátku 15%, zvyšující se na 35%), aby se tak zamezilo daňové
konkurenci uvnitř Evropy a evropské vlády si tak zajistily vysoké výnosy z
kapitálových příjmů a možnost zvyšovat tyto sazby v budoucnosti.

Mimo Evropu
je ale stále mnoho míst, kde může cizinec realizovat zisk z úroků nepodléhající
dani, takže tu existovala obava, že uvalení celoevropské daně by pouze
způsobilo odliv kapitálu do širokého okolí.

Evropa
by tudíž mohla přijít o cenné obchodování finančního sektoru a z něj plynoucí
příjmy (a pracovní místa) bez toho, aniž by vybrala významně vyšší daň. Tato
mobilita kapitálového trhu není jen pouhá teorie; vznik londýnského trhu
Eurobondů v roce 1964 s obratem přes trilion dolarů byl podmíněn zavedením
americké daně na úroky z dluhopisů, a korporátní půjčky (a s nimi spojené
obchodování) byly pohotově přesunuty do Londýna.

Aby
se zabránilo úniku kapitálu, musel být kartel rozšířen za hranice EU. Vytvořil
se tedy tlak na ostatní země, aby také zavedly EU taxu. Tlak se vyvíjel
především na hlavní evropské daňové ráje stojící mimo EU (Švýcarsko, Lichtenštejnsko,
San Marino, Monako a Andora) a různá „závislá či přidružená teritoria“ členů EU (Channel Islands, Isle
of Man, Nizozemské Antily a Aruba a britská závislá území v Karibiku).

Přežití daňové konkurence

Zatím
daňová konkurence navzdory těmto útokům přežívá.

Pokus
OECD se setkal s organizovanou opozicí ze strany ohrožených zemí s nízkým
daňovým zatížením, které souhlasily s nařízeními OECD, ale trvaly na tom, že
všechny země, včetně zemí OECD, zreformují svoje daňové systémy. To se zatím
daří, protože zatímco členové OECD nejsou ochotni odstranit ze svých daňových
systémů pasáže o „daňové
konkurenci“ (jako například daňová zvýhodnění pro některá obchodní odvětví ve
jménu obecného blaha nebo pro zahraniční investory), zároveň shledávají, že
uvalit nařízení, která nejsou sami ochotni dodržovat, na své bývalé kolonie, je
politicky obtížné. Navíc současná americká vláda tyto kroky OECD valně
nepodporuje, což naznačuje, že i v případě, že by OECD sankce skutečně zavedla,
budou tyto méně efektivní.

Zdá
se, že i když je nyní Savings Tax Directive v platnosti, má zatím pouze malý
vliv na omezení daňové konkurence. To je částečně způsobené tím, že v současné
podobě Směrnice jespousta skulinek a dá se jí lehce vyhnout, a částečně faktem,
že stále nepokrývá všechny daňové ráje. Hongkongská Komise pro cenné papíry
(The Hong Kong Securities & Futures Commission) oznámila, že v roce 2003
vzrostly po letech relativně stabilního růstu vklady do různých forem
kolektivního investování o 56%. Má se za to, že je to vlivem přesunu kapitálu
mimo Evropu předtím, než daná Směrnice vstoupila v platnost.

Daňová
konkurence je stále úspěšná, což dokládají investoři a stále více i pracovní
síla formou volby „nohama“,
kdy se přesunují do jiných států v reakci na zvyšující se daně. Jestliže
nemá Evropa utrpět ještě větší škody, je nutné, aby vlády evropských států zastavily
svoje neúspěšné pokusy zformovat daňový kartel a aby si uvědomily realitu
globální ekonomie. To znamená nižší, jednodušší daně, což v souvislosti s
omezenými výdaji státu bude vyžadovat větší respekt k přáním voličů. Daňová
konkurence je metoda, jak k takovému cíli nejlépe dojít.

Richard Teather

Pre INESS – Institute of Economic and Social Studies
preložila Ester Mohoritová