Václav Klaus odmietol podpísať antidiskriminačný
zákon, ktorý schválil český parlament, a ktorý senát schválil len pod
ťarchou „povinnosti“.
Na tejto adrese nájdete Klausovo zdôvodnenie, z ktorého vyberáme,
niekoľko dôležitých postrehov podstatných aj pre slovenské reálie.
Není
žádným tajemstvím ani ospravedlněním, že tento zákon byl navržen a schválen
jako povinná implementace směrnice Komise ES. Jako argument podle mého
názoru tato skutečnost není na místě. Směrnice schválené Radou (společně s
Evropským parlamentem nebo samotnou Evropskou komisí) jsou politicko-právními
nástroji, které vyjadřují zájem na dosažení určitých cílů Unie v jednotlivých
členských státech. Jsou závazné jen co do výsledku, zatímco formy a metody
realizace těchto cílů zůstávají na rozhodnutí jednotlivých členských států.
Státy jsou vázány povinností opatření zavést, ale nejsou vázány stanovením
formy, jak to udělat. Je na nich, jakou formou tyto směrnice transformují
do svého právního řádu. Formu "střechového" antidiskriminačního
zákona zvolila naše vláda, nikoli Evropská unie.
Touto právní normou se
náš stát snaží "uzákonit dobré chování" a říká nám, že k dobrému
chování nás primárně musí vést zákon, a nikoli výchova v rodině, obecně
přijímané a nepsané vzorce chování obvyklé v naší společnosti, přirozené vzory,
zvyklosti, apod. Je to další z pokusů regulovat lidský život právem.
Svou filozofií zákon
popírá fakt, že je každý člověk naprosto unikátním souborem vrozených i
naučených schopností, vlastností a předpokladů. Popírá, že od každého lze
očekávat jinou úspěšnost, jinou pracovitost, jinou efektivitu, ale i jiný
způsob chování. Zákon se snaží odstranit nerovnost, která však je přirozeným
jevem. Kdykoli se rozhodujeme, rozhodujeme se na základně našich subjektivních
preferencí nebo našich stejně subjektivních zkušeností. Tento zákon chce naše
rozhodování učinit objektivním, což není nic jiného než politicky korektní
utopie. Znamená narušení základního práva jednotlivců na vytváření vlastních
preferencí a na svobodu volby, která je zákonem svým způsobem postavena do role
výjimky. Lze proto očekávat, že tento zákon bude mít negativní dopad na právní
jistoty a na mezilidské vztahy vůbec. Není jen špatný, je nebezpečný.
Představa, že jakýkoli zákon přinese sociálními inženýry vytoužený stav
rovnosti, je – naštěstí – falešná.
Zcela nový a naší
právní tradici dosud neznámý je princip přenesení důkazního břemene ze strany
žalujícího na stranu žalovaného. Nové znění §133a, odst. 3 občanského soudního
řádu: "Pokud žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze
dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, …,
je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného
zacházení", je naprosto absurdní. Je v rozporu s našimi, ale i evropskými
právními principy a tradicemi a může přinášet nové křivdy a nespravedlnosti.
Na Slovensku bol schválený antidiskriminačný zákon už
v roku 2004. A tiež sa môže pochváliť zvrátenosťou obráteného
dôkazného bremena:
Zákon 365/2004, §10:
(2) Žalovaný je povinný
preukázať, že neporušil zásadu rovnakého zaobchádzania, ak žalobca predloží súdu
dôkazy, z ktorých možno dôvodne usudzovať, že k porušeniu zásady rovnakého
zaobchádzania došlo.
Ak sa Vám článok páčil, hlasujte zaň na 
, prípadne dajte o ňom vedieť Vašim známym.
